Vzali si půjčku, přestali splácet a jejich dluh se spolu se smluvními pokutami a dalšími náklady vyšplhal na téměř 260 tisíc. Teď je čeká nedobrovolná dražba jejich rodinného domu. Znalci odhadli cenu nemovitosti na 1,1 miliónu korun, dražebník stanovil vyvolávací cenu na polovinu hodnoty domu. /Novinky.cz dne 4. prosince 2010/. Tento příspěvek je o tom, že i slova mohou ztratit svůj domov – domovský server.
I am sorry to give out, that web pages by www.agjordan.- they are disable for lack of funds author – words lose their home. Pleas, watch web : www.bloguje.cz/blogy/agjordan – Thank You very much. Ludwig Jordan.
jediná myšlenka denně na tebe mi stačí k udržení ohýnku, jenž plápolá ve mně jako severka na obloze, jako naděje na sebemenší, bezděčný dotek, slovo .. odkaz .. náznak, že nic není marné nad marnost, že se snad přiblížím vyrovnání s sebou .. proto věřím v tebe, ve tvé odpuštění .. jako i já odpouštím jiným ..
trojverší jsou poskládané myšlenky z dnešního potulování po nedělním nábřeží, všichni jme utonuli v slunečním přílivu a bylo to fajn smutnění za tebou .. _:-)
překvapilo mne, že miminko (mrně, čapouně, žabáček) plave v plodové vodě dolů hlavičkou ! ale vždyť je jako ve stavu beztíže, to je vesmírní poloha ! všichni jsme byli kosmonauti v máminém bříšku ! to se divím, to se divím, jak je to krásné uzrávat jako jablíčko na stopce .. plod naší lásky nehynoucí alespoň nejbližších sto let ! a plody jsou různé, můžeme být oplodněni také přenosem myšlenek, o takovém plodu je tahle básnička (anebo ne ?), a polibek na rty v lůně ? jenom pohlédněte, jak jsou si lidé podobni s rybami při líbání, to máme tím, že někdy dávno prý vylezli jsme z vody .. _:-)
proč nejsou záznamy o marných láskách .. je jich nejvíce a provázejí nás jako nesplněné sny, jako nenaplněná přání, zaplňují nás hryzavou bolestí a ponižují naši pýchu, ctižádost a sebaúctu, retardují naše myšlení ! .. ach ty lásky ke zpěvačkám new music, kde jsou ? vykročí z přílivu stříbrných světel reflektorů, vběhnou do šatny, odlíčí se – a naše lásky i s iluzemi odcházejí nenávratně pryč .. třeba jdou nakoupit zelí k večeři ! Je tohle spravedlivé, abych já trpěl uvnitř svého veličenstva na takové přeludy ? a to trvá až do večera, než se objeví na obrazovce opět, ale co už, když naděje umírá poslední .._:-)
tohle je takový malý hrobeček sonetů
uklidil jsem je do sbírečky pro potěšení
možná .. a možná nepotěšení ..
v každém odkaz na obrázek a music
ale to už je přílíííííš .. když tak pospícháme
alespoň tucet básní pročíst a vzdělat se
a získat přehled (ale žádnou neprocítit)
NEVADÍ, snad není geniální, to bych poznal/la
la la la, na první pohled :
tam kde je lebka
kůže je hebká ! .._:-)
můj bože, jak já můžu vědět co to je čekat dítě, nosit a živit dvě těla, dva životy a vlastně mnoho životů, protože cožpak víme, co to je život ? jakoby to byl čas od narození do skonu, ale je to stále život ? čas spánku, jídla, létání a jízdy po zemi, je to život ? není náhodou z jistého hlediska životem jenom ta část mládí a dospívání ? není to všechno ostatní něco nadbytečné ? ta honba za prací a kariérou, za překonáváním již překonaného, za nedosažitelnými cíli ve tvaru a obsahu ?
hleďme si žít a když jepicím pomine ta chvíle života, čeká je příští rok další chvíle ještě nádhernější..._:-)
chápat až později, spoléhat se že přebolí, že sevření hrudníku povolí a vrátite se z otřesu do původního stavu, schopen přemýšlet PROČ .. větší bolest překrývá bolest menší a velký cit oslabuje pozornost a ostražitost .. právě tehdy dochází k tragickým neštěstím .. ale PROČ právě já a ona, proč odchází to nejněžnější, nejslabší a nejméně zkušené ? .. jak ochránit to přehnané sebevědomí ?, mít důvěru ptáka ve svá křídla a vrhnout se střemhlav z věže radosti a nadšení ?
sestoupila jsi schodištěm do prostoru mezi dvě podia a dva DJ do rytmického chvění vzdušnin technopárty a zářila svým pasem a bandáží na levé paži...ale ty's pokračovala až k živé kapele ve třetím rohu auditoria a všechno ztrnulo tvým zjevem a hlasem...do mne vstoupil bůh klidu a zvláčněl moje myšlení, které se povzneslo nad dění .. fascinován světelným vodopádem zakouřeným vonnými dýmy ... přenesen do třetí dimenze fantasie, meditace, nirvány s pocitem eufórie a přetékání energie...objevil jsem v sobě schopnost kolébat se na přechodu reality a snění ... docela dobře jsem pocítil tu možnost vrátit se do mechanického světa i po fyzické smrti...ano, je to jisté...jenom střídám osoby a představení .. přitahován k tobě sounáležitostí...tolik jsme o tom mluvili ... to ty jsi jako kněžna vůle uskutečnila své představy .. síla tónů tvého hlasu, zjevu a vehemence...to jsou chvíle, kdy se ti cítím poddán a přijímám tvoji nadvládu pro zasycení objektivity...jako když praskne slupka vejce a vynoří se nový život ve mně..to ty !
není láska tou sílou, která tě přenese přes práh smrti ? a nevede nás celý duální život k tomu ? dva póly existence
nás přivedou a odvedou do slastného nebytí, a nejsou to ty chvíle nirvány při meditacích ? taková jsi virtuální ?
mluvíš na mne slovy, ale slova ke mně postrkují tvé usmáté oči, zamatová intonace jim dává křídla něhy a já je vidím
v mnohých barvách přírody...co to je láska, když ji nevidím, jsi to ty, které se dotýkám ?
teď milá nevím, zdali mám zkoumat to nutkání, které mne přivádí do neustálého hledání, anebo jde opravdu o ten cíl, najít smysl toho všeho snažení, nacházet a přeskakovat hranice, které nám brání vidět a cítit dál, pátrat po smyslu naší vzájemné existence bez víry v nějaký vyšší cíl. .. nakonec z toho vychází, že ten cíl je ponořit se do sebe navzájem, ty a já...a bez ohledu na stav vědomí, kybernetiky, filosofie, vědy a techniky hledat v tobě...nevidím tady nic důležitější, racionálnější...naopak, vidím v tobě příští zdroj sebeobnovování, jakobychom přitom spěli ke svému počátku a početí...
jsi to ty, která ve mně neustále probouzíš to dobro, tu touhu k objímání, jako bych u tebe hledal spásu před někým,
před sebou, před zakódovaným zlem, sílou, tvrdostí, násilím, nadřazeností, před ďáblem ve mně, kterého bych mohl
bez tebe nezvládat a proto tě potřebuji, potřebuji tě vidět a cítit, s tebou se stávám tím, čím chci být, stávám se člověkem
a bylo by nádherné, kdybys to pochopila a pomohla mi, protože jsem jako noc a den, světlem s tebou a tmou bez tebe..
přemýšlím co jsem to udělal.. sundal jsem ti boty a ty ses divně usmívala, pak jsem ti sundal punčošky – ty malé krátké, co je nosíš jenom do sandálků
a ohřívám ti prsty nohou – máš je příšerně ledové. Najednou končí slova, své ohřáté prsty opíráš do mé hrudi a já cítím, že jsme spojeni. Jak zastavit tuto výjimečnou chvíli, když já šílím – kde jsi, když virtuálně nejsi !?
tvé double foto je v textu
vlastně tvoje tvář
z tvých očí čtení
do svěstel historie
to není o tom
že svět se skácí !
to je o duši dívky
která žije !
a není předem
žádná schizma daná
že musela's být
miláčku – milovaná..
na maďarské Hortobágy pusztě nenastydneš. čikóši tam na koních pasou prasata, před příchodem noci se vracejí do ohrad i vypasené husy. neklid ti zasedne do hlavy, nemusíš o ničem rozhodovat, o všem je ten večer již rozhodnuté. Neuvěřitelný pocit, horkým ovzduším se nesou výkřiky pastýřů, gagotání husích rodin a kvičení prasat. Ten pocit lze i teď, když uplynuly tři roky nazvat jediným slovem – cituprázdno. Jakoby středověk vstoupil pevnou nohou do přítomnosti.
Horký den střídá chladná noc, tenký světřík ovíjí tvá ramena. Jsme tady oba, ale každý sám prožívá tu nezvyčajnou atmosféru, vrývající se do mé paměti jako symbol spleenu.
naše světy mohou být různé, za jejími víčky se rozprotírají světadíly a když na ni myslím, jsem jako tisíce jiných, co myslí na sto vagonů máku a v každém máku může ona být. VERONIKA. Proč je tak nádherná ?
Protože je výjimečná. Dívá se na mne, když odvrátí zrak, myslí na mne, když mluví o jiném, přitískuje se ke mně, když mne odtláčí. Tak nádherně se klátí při chůzi, tak váhavě a rozpačitě se zastaví při mně a říká : tak co !? a já se ptám : to jako já ?, a ona : no asi ! a já zase : tak fajn. A ona : no..měj se.. a já říkám : tak čau..a klátí se dál až za roh university a já praskám štěstím – ONA NA MNE PROMLUVILA ! Seberu kolo na záda, čert vem řetěz a pádím domů pěšky, třeba i sto kiláků ! To ještě nevíte ? svět je krásný, svět je báječný, svět je MŮJ ! mějte se fajn, jako já !
potkáváš i jiné blesky, než ty nebeské. problesknou bytostí a zapálí, ozáří, prozáří, vzplanou. po takovém blesku toužím – vychází z tvého očního pozadí a míří do mé lebky. snad i já, snad oba, míříme do sebe, abychom naplnili osud, který je nám dán. nemůže být tajemstvím, že tě mám rád. tajemstvím je, čeho jsme schopni v zájmu naší náklonnosti. to je ten mamograf ? co má říct pravdu ? mrtev, živ ? můj blesk vznítí vůli k žití, která jej nakonec přemůže. a lék má Eveno, malíř básník z hradiště. zažil jízdu králů stejně, jako zvědavci v Louvru. zapal mne dívko, ať vzplanu i já a shořím s tebou..
máš ji rád ? cítiš ten rozdíl, že to není jenom přátelství, ale štěstí být s ní bez ohledu kdo z vás je dominantní ? proč právě ona tě dokáže otevřít, projít do nitra tvé osobnosti a zaujmout.. život není věštba, ale osud má v sobě mýtická pravidla. všechno lze racionálně vysvětlit, kromě toho, ... co nelze. hledáme lidskou sounáležitost, která nás posílí pro těžké chvíle života ve dvou, ve třech, ve čtyřech – v plné rodině, ale hledáme linky svého osudu, který je někde opravdu zapsán a naplňuje nás...
zatím dýchám jako rybka.. kyslík a živiny přijímám z maminky, jako svaté přijímání.. ale příjde můj čas a opustím tento nádherný přístav života.. naučím se pláči, abych se mohl nadechnout, abych mohl mluvit a jíst.. abych mohl přijímat lásku.. bez které to není život..
Pochopil jsem tě. Je to možné vůbec pochopit ? Ano, je. Jenom si musím provést rektifikaci vidění – nejsem jenom JÁ !
Jsi i ty a máš své touhy. Toužíš být krásná. Pro mne tak bezvýznamná věc – prostě příroda buď dá, anebo odebéře. Pak nemáš a schmitecz ! Jenomže pro tebe věc velice významná ! Čest pohlaví – takřečeno – svět se na špičce krásy pootočí, když si zamaneš ! Ty obřady kolem řas. Pro mne řasy, anebo sinice – prostě bionepřítel. Pro tebe řasenka a kvalita a přilnavost a nedráždí a oči jsou JINÉ, když máš řasy takové a takové. Já si klidně nechám své řasy odpálit autogénem, ať ty tvoje vyniknou, ale to je o něčem jiném. Řasy – je pojem a šahají hluboce do tvé hrdosti. A proč ne ? A to je vono – pochopil jsem tě ! Nakoupím řasenky a řasy a vlasy na lepší časy ! Ano, jsi jiná a bůh to chtěl. Když on, tak i já. Bože, jak tě milenko moje – miluji !
bouřlivé rovnováhy, ta lehkost prostoupena celým tělem, charisma v tobě a lehký výsměch intelektu, vem si mne pohledem a vejdi do mé lebky na věčnost. vzala sis mne celého, již nezbyl ani kousek těla z tamté doby, již není do ní návratů ať vodopádem padá do ní moře slz, není dost pláče ani reality, jenom tvrz..a já..i ty.
ode dneška již neplánuji. žádná předsevzetí, kompozice, celky a sbírky. nemůžu být multimediální, jakoby v hudbě bylo nejvíce univerzálnosti, anebo v našem vnímání. prostě ta hudba musí vplavat do formy, ale zatím o tom nevím nic. jasně ! mám přece své Múzy, snad ty něco napadne ! a tak jedné z nich kapku zalichotíme, snad se do mne vloudí nějaký schopný nápad, jak tu němotu překlenout.
kráčím-li lesem sám, slyším svůj hlas, jako jeden z mnoha, daných přírodou. V profilu uřízlého kmene vidím léta, jak plynou vrstevnice dřevní hmoty – můžu si číst z rány děj dychtivého růstu. Proč ty jsi neproniknutelná ! Odkrývám poznatelné pod nánosem bezvýznamných slov, která mi dělají společníka, aniž bys o tom věděla. Neprojevím žádné pohnutí citů, protože se bojím bolesti, kterou by ti mohly způsobit. Vím, že jsi hlubší bytost a mně nezbývá, než neustále se vracet k tobě a zkoumat, co znamenáš.
prostý je hrnčíř, zedník, oráč a mají šance být šťastni jako tráva na louce. já jsem zdá se příliš složitý a ani nevím,
k čemu to je dobré, když je tak jednoduché tě objímat...
teď nevím, zda města prostupují námi, anebo my procházíme městy. abychom se nalezli navzájem i sebe. když tě potkám, jsem si zcela jist, že jsme čtyři : dvě různá těla a dvě bytosti v nich, ale možná v nás vězí ještě ty dívky ze Sakaty, z Brisbane, z Prahy i z Tryonu. a když sedíme oko v oku, jak divně zní : nalijme si čistého vína. sakra, kdo to tady řídí ! to by mne opravdu zajímalo.
.
.
.
jednou to příjde na každého..napsat co si myslí o životě..o lásce ke klišé, jako k zahradním trpajzlíkům..o dráždění těch zaslepených formou A zaslepenými formou B. To je důkaz, že můj život je ten můj a žádný jiný, můj osud, mé nesnáze v hledání obsahů a mé trápení podobnými nesmysly jenom proto, abych přišel na kloub věci, abych pochopil, ale ještě se tak nestalo a musím to namalovat...Jordan
.
.
doporučuji vám si uvědomit, jak pouhým soustředěním mysli
lze překonat vzájemnou vzdálenost a není to jenom fantasie;
reálně jsem v Tryonu, NC USA a vy přijímáte moje podání
ruky v dobré vůli v této básni v tento čas a tisíce kilometrů
navzájem vzdálení....duchovně jsme si blízcí...všichni s dobrou vůlí...
velký den průšvihů konči večer s rande
chybička se vám do konverzace vkradne
monstrance, menstruace v Nové Pace, sakra práce
všechny ty nadávky teď nařvu doma do matrace !
říct nevyslovené, bez slov i se slovy..náznakem, pohlazením, pomocí, pochopením, objetím, pouhou dlaní, zrakem anebo zvukem, vstupuji do tebe všemi smysly, do tebe..a kdo jsi ty ? ta nehmotná ? spoznávam tě pouze přes sebe, odrazem mého chování vůči tvému vědomí..klíč k tobě..k souznění..
sjednotit duši a mysl lze jenom za horizontem vědomí, kde jsme jenom sami, jenom dva, já a ty
čisté vody a odloučenost od materiálního bytí, tam kde rád budu psem s tvým obojkem Vesno,
jenom jedna planeta, jenom jeden světadíl, jenom jediná místa na světe, každý je skrýváme v sobě,
v hrudích vetknuté otrovy, ostrovy TRAMBAMBULÍ...
...připomíná mi to jednu životní situaci, kdy jsem byl před ukončením školy s přítelkyní na procházce
a ona se ptá – kdy tě zase uvidím ? – já nevěděl, tak jsem vzal kámen vedle silnice a mrsknul jsem jím do tmy
se slovy – někde tam, ...ani já nevím !
Tak něco takového ty Makina nikdy nedělej, tolikrát jsem to olitoval – snad bych i ten kámen našel – ale ta kámoška je v Melbourne a já nevím nic – nikdy jsem ji nenašel !...
...pohledem na Jucu se poprvé ve mně probudil pocit rozdílu mezi klukem a holkou. Nebylo to fyzické, nýbrž duševní cítění, naplněné obdivem k jejím šatečkám, k jejímu úsměvu a rozpustilému smíchu. Koupil jsem jí cukrovou vatu na pouťové atrakci a požádal o svolení sednout si k ní. Voněla čokoládou a lípovým čajem. Byla tak krásná, že jsem tajil dech a odvracel zrak. To byla Juca a já měl 4 roky a všechno si ostře a přesně pamatuji. Kdoví kde je. Juca.
...jaký má smysl osud ? – je to poselství prozřetelnosti ! – zanech za sebou dílo a pokračovatele – budeš odměněn naplněním a láskou – budeš moci milovat a býti milován – bude ti dána milost práce na podílu pro budoucnost – jednou
se spirály spojí a vesmír sjednotí !
.
.
.
každý ji má a neví co s ní, v každém dřímá, až se vrátí, na zádech jako s krosny, životem s ní se klátí.. lásku a víru, ten sloup nad hladinou proudících vod života, ten základ na kterém stojíme všichni a když nám jej vemou, strženi proudem se stáváme bezejmenným zrnkem písku, strácime sebe sama a není většího neštěstí..